Už se s ní(m) nedá normálně mluvit!

Tématem tohoto článku jsou mezilidské vztahy – kterýchkoli dvojic i mimo partnerskou, milostnou lásku.

Nicméně je psaný zejména pro tento specifický druh vztahu, se zřetelem aktivitám, které mohu udržovat / napravit takové vztahy, aby byly harmonické. Lidé touží po jistém emočním stavu, ve kterém se cítí dobře, ale mnohdy si tento stav pletou se vztahem… nicméně lidé se spojují i proto, že je to jejich přirozenost. Ať to jsou sourozenci, kamarádky, kolegyně, kamarádi v práci či podnikání nebo přímo rodinné vztahy – žena a muž v partnerském vztahu, matka či otec se svým dítětem, babička či dědeček s vnoučaty, … - vždy existují nějaké důvody, proč lidé spolu jsou. Přesněji řečeno, proč se lidé k sobě vztahují.
Mohou to být potřeby bezpečí, jistoty, blízkosti, podpory, sdílení, fyzického kontaktu, úcty či uznání - vždy některé z důvodů stojí na začátku vztahu a jejich naplňování nás činí šťastnými. V životě se ale vše mění – neustále se proměňuje. A s ním i my, různým způsobem, různou měrou, směrem i rychlostí. Je tedy přirozené, že ty individuální hodnoty, které měly hodnotu na počátku vztahu, přestanou být tak důležité a do popředí vyvstanou jiné. Ale co ten druhý ve vztahu? Pokud sám neprochází velmi podobným procesem změny životních hodnot jako partner(ka), tedy podobnou měrou, směrem i rychlostí, „najednou“ přestávají zažité způsoby ve vztahu fungovat. Právě zde, z nepochopení tohoto svobodného a přirozeného procesu vývoje nás lidí vznikají příčiny rozladění, nedorozumění, frustrace, opakovaných slovních potyček, střetů, agrese, … A pokud nepochopení tohoto vývoje trvá, tzn. druhý ve vztahu chce (lpí na tom), aby to bylo, jako dříve, ne vždy je možné říct: „ty ses úplně změnil(a)“, „ty mi už nerozumíš“ či „on(a) se zbláznil(a)“ a rozejít se. Takovým rozchodem může být např. přestat se navštěvovat, telefonovat spolu, ale i mluvit spolu, odstěhovat se či se rozvést. Míváme ve vztazích menší, větší či přímo i „osudové“ závazky - společné hmotné zajištění, tvorbu, pracovní smlouvy, zvířata, děti, rodinnou příslušnost, ...
A tak – zvláště v případně partnerského života - mnohdy lidé žijí své životy nešťastně po boku druhého po dlouhé roky či desetiletí bez vzájemného porozumění, s opakovanými a tím se prohlubujícími malými či většími traumaty, ranami na duši ze vzájemné interakce. Ta v evropské společnosti probíhá povětšinou slovně a čím déle bývá vedena, tím více zpravidla posiluje negativní pocity a utvrzuje v přesvědčení o neporozumění tím druhým. Co s tím ale dělat, když chci ve vztahu zůstat a rád(a) bych ho dále utvářel(a)?
Ano, porozumění – rozum – mozek – myšlení – mluvení … tak si to v dnešním světě představujeme a pokoušíme se o to tímto způsobem – ono to ale mnohdy dalším mluvením a vysvětlováním nikam nevede … často se tím akorát otevřou rány z minulosti a posílí negativní přesvědčení. A ztratí další kus úcty. K tomu druhému nebo i k sobě samotné/mu.

„Moje ego mluví, moje pokora jedná.“ ~ Sri Chinmoy

V čem tedy spatřuji uzdravení takového vztahu? Ze své praxe ho vnímám zejména v uvědomění si několika podstatných skutečností a poté v jejich (obnoveném) každodenním žití. Jaké skutečnosti mám na mysli?

  • Ten druhý není mým vlastnictvím. O nic víc než jak mi nepatří neznámý člověk z jiného kontinentu. Tím tvrdím skutečnou neoprávněnost si cokoli na mém vztahu nárokovat, a tedy i vyčítat nenaplnění mé představy. Možná vás napadne otázka: „co tedy zbývá, když nemůžu nic chtít“? Nárokovat si ale neznamená jen chtít, nýbrž trvat na splnění mého chtění. Tedy dlouhodobou harmonii vztahu udrží přijímání toho, co mi partner(ka) může „nabídnout“ a všechno nad to vyjadřovat jen jako přání či žádost, po čem toužíme.
  • Úcta k tomu druhému. Vhodné je zachovat svému protějšku jako k jedinečnému projevu života třeba i neobyčejnou míru úcty, kterou máme ve zvyku chovat k osobnostem, ke kterým vzhlížíme a kteří jsou našimi vzory. Tuto úctu zachovat a stále obnovovat i přesto, že právě náš nejbližší nám odhalí i své stinné stránky, které se nám nelíbí. (Pro to je potřeba především pěstovat úctu sama k sobě.)
  • Laskavá pozornost. Jinak také otevřenost, vstřícná přítomnost, projevy přijímání. Tyto praktické projevy naší vůle dokáží (znovu) otevírat naše srdce. Ve vztahu se přirozeně stává, že jak události přicházejí a odcházejí, naše srdce a mysli se různě uzavírají a opětovně otevírají, dle toho, co právě prožíváme a také co vědomě vytváříme, ve stálém cyklu proměny života. Rozhodneme-li se ale vědomě otvírat se, pak krok za krokem můžeme uskutečňovat svou laskavost a tvořit a obnovovat tak lásku.

Žití výše uvedených hodnot lze dosáhnout prvotně vědomým rozhodnutím a následným konáním. V proudu ne vždy příjemných každodenních událostí bývá mnohdy přes hradbu vnitřních zranění pro jednotlivce téměř nemožným úkolem tyto aktivity rozvinout. Existuje několik možností, jak toho ale dosáhnout.
Dobrou výchozí pozicí je, když oba partneři mají shodné(!) vědomé rozhodnutí na harmonii vztahu pracovat. Pak bych ale mnohem více než další a další rozhovory a mluvení doporučil aktivity, při kterých není nezbytné spolu mluvit, ale je třeba spolu být. Tím nemyslím jen fyzicky, ale především vnímat jeden druhého plně svou pozorností.

Právě s vědomím výše uvedeného jsme s manželkou vytvořili program pro dvojice, které chtějí rozvíjet nebo léčit svůj vztah – Cesta partnerství, úcty a projevené lásky – srdečně vás zveme.

Marek Bednář
 

Partnerské vztahy
 
© 2018 Klub Přátel Zdraví